Šikana a kyberšikana: Základní rozdíly, formy a hranice mezi škádlením a šikanou

1.100.1

Šikana a kyberšikana: Základní rozdíly, formy a hranice mezi škádlením a šikanou

Bc. Eva Kolářová

 NahoruÚvod

Šikana a kyberšikana se řadí k největším celosvětovým problémům. Ačkoliv se často vyskytují ve školním prostředí, jejich dopady přesahují hranice vzdělávacích institucí a ovlivňují celou společnost.

Odborníci se neshodují na jednotné definici těchto jevů, což komplikuje jejich výzkum. Například Martínek (2009) uvádí, že tradiční šikanou si v České republice prošlo až 41 % dětí, zatímco prevalence kyberšikany se v mezinárodních výzkumech pohybuje mezi 5 až 74 % (Li et al., 2024).

Tento článek poskytuje teoretický základ k pochopení šikany a kyberšikany. V následujícím textu se zaměříme na jejich rozdíly, formy a na postupy jejich prevence.

Michal Kolář, který se problematice šikany v českém prostředí rozsáhle věnuje, vymezuje šikanu jako "chování, při kterém jeden či více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci" (Kolář, 2011). Termínem kyberšikana pak můžeme označit "nebezpečné komunikační jevy realizované prostřednictvím informačních a komunikačních technologií (ICT), jež mají za následek ublížení nebo jiné poškození oběti" (Kopecký, Krejčí, 2010).

Již z těchto definic je zřejmé, že šikana a kyberšikana mají několik společných charakteristik, přičemž hlavní z nich je, že obě mají jednoznačný cíl, a to ublížit oběti, která se nemůže nebo nedovede bránit. V obou případech jde o konflikt v mezilidských vztazích, obě formy jsou nežádoucí a zraňující a oba tyto problémy je třeba řešit. Někteří autoři kyberšikanu považují za podtyp tradiční šikany a někteří k ní zase přistupují jako k samostatnému fenoménu (Pichel et al., 2021). Ať už si pro šikanu a kyberšikanu zvolíme jakoukoliv definici či kategorii, faktem zůstává, že tomuto zlu se musíme postavit.

 NahoruŠikana, nebo škádlení?

Ne vše, co se může na první pohled jevit jako šikana, jí skutečně je. Důležité je rozlišit, kdy jde o neškodné škádlení a kdy už o nebezpečné ubližování.

• Škádlení je většinou vzájemně rovnocenná interakce, při které se obě strany baví.

• Šikana je jednostranná, agresor se baví na úkor oběti, která se nemůže efektivně bránit.

Škádlení (teasing) je chování, které může připomínat šikanu, avšak nenaplňuje v úplnosti její vymezení a podmínky. Pocit, že je jedinec šikanován, je do jisté míry subjektivní – co je pro jednoho legrace, může druhému způsobovat psychickou újmu. Obecně platí, že u škádlení jsou si aktéři rovni v poměru sil a pro obě strany je to legrace. U šikany se baví pouze agresor, který má ze způsobované bolesti radost a který své chování často opakuje a stupňuje.

Přestože i škádlení může být nepříjemné, nikdy není jednostranné a příjemce takového chování nemá pocit bezmocnosti a bezvýchodnosti. Příkladem škádlení může být chování, kdy chlapci provokují děvčata, protože se jim líbí, děvčata pak jdou jejich chování nahlásit pedagogovi, ale vědí, že je to pouze formální a chlapcům se nic nestane (Martínek, 2009). Šikana se od škádlení liší tím, že cílem je agrese sama o sobě, nejde zde o nevinné útoky. Rozdíly mezi šikanou a škádlením je důležité znát, protože útočník bude vždy tvrdit, že to byla jen legrace.

Michal Kolář (2011) rozlišuje mezi šikanou a škádlením následovně:

Šikana v pravém slova smyslu by dle Martínka (2009) měla splňovat tyto podmínky:

1. Asymetrie vztahu: Během šikany nemusí vždy jít o převahu fyzické síly, ale mohou nastat i situace, kdy je převaha množstevní (tj. větší množství lidí šikanuje menší množství), dále převaha mentální síly (kdy intelektově zdatnější trápí méně zdatného) či převaha mocenské síly (do této kategorie můžeme zařadit situace, kdy žáci z vyšší třídy trápí žáky z nižšího ročníku). U převahy množstevní lze vidět, že aktérů šikany může být i více, a to zpravidla proto, že se lidé z menší skupiny přidávají k agresorům, aby sami trápeni nebyli (Martínek, 2009). U převahy mentální síly dále platí, že čím inteligentnější agresor je, tím promyšlenější a hůře odhalitelné je i jeho počínání. Do nerovnosti mocenské síly pak lze zařadit i jiné formy šikany, jako je bossing (kdy nadřízený trápí podřízeného), staffing (kdy naopak podřízení trápí nadřízeného) či situace, kdy učitel šikanuje někoho ze svých žáků.
2. Oběť vnímá útok jako nepříjemný: Jak jsme zmínili výše, tato podmínka je relativně subjektivní, což však neznamená, že bychom k situacím, které nám z pohledu dospělého připadají nevinné, měli zůstat slepí. Napadané děti je vždy nutné bránit, nikdy nemůžeme přistoupit na hru agresora, a to ani pouhým nezakročením ve sporné, problematické situaci – děti velice dobře vycítí i mlčící souhlas (Martínek, 2009).
3. Útok může být nejen dlouhodobý, ale i krátkodobý: V řadě publikací se dozvídáme, že šikana je dlouhodobé, opakované agresivní chování vůči oběti, avšak šikana může být i jednorázová, pokud splňuje dvě výše uvedené podmínky. Krátkodobá šikana může být mnohdy nebezpečnější, jelikož se o ní nemusí nikdo dozvědět a jelikož nebývá z hlediska své délky za šikanu vůbec považována (Martínek, 2009). Jednorázový útok se označuje za nepravou kyberšikanu (též kyberagresi či kyberobtěžování) a za pravou kyberšikanu se považuje pouze opakovaný a stupňující se útok (Kopecký, 2016).

 NahoruTradiční šikana versus kyberšikana

Hlavní rozdíl mezi šikanou a kyberšikanou spočívá v tom, že ke kyberšikaně dochází prostřednictvím informačních a komunikačních technologií (ICT). Hlavním rozdílem je tedy místo a čas, kdy k šikaně dochází: z hlediska prevence tradiční šikany je třeba sledovat především jednotlivé třídy (tam k šikaně dochází nejčastěji, přičemž je důležité, aby se během dozoru pedagog věnoval i tzv. supertichým třídám), dále toalety (stačí mít přehled o tom, kdo tam vchází a jak dlouho tam je, přičemž shlukování je varujícím signálem), následně také tělocvičny, šatny (zde často dochází k ničení majetku oběti), jídelny, skrytá místa ve škole (ta je vhodná zmapovat např. s pomocí starších, spolehlivých žáků), dále také pokoje při ubytování na horách/výletech a ostatní prostory školy (pozemky, dílny, hřiště) (Martínek, 2009). K tradiční šikaně také často dochází na cestě ze školy, avšak tato oblast je již v kompetenci Policie ČR či odboru sociální péče (Martínek, 2009).

Kyberšikana oproti tomu není vázána na žádné místo ani čas – může k ní tedy dojít kdykoliv a odkudkoliv, může v podstatě probíhat neustále. Další rozdíl se týká dosahu – kyberšikana má ze své podstaty mnohem větší dosah, který bolest obětí ještě více prohlubuje. Zatímco svědky tradiční šikany jsou maximálně desítky osob, v kyberprostoru ji mohou sledovat klidně i tisíce lidí. V kyberprostoru se navíc informace šíří mnohem rychleji, tudíž se útoky ke svědkům mohou dostat do několika minut. Tito svědci se pak mohou prostřednictvím sdílení či komentování obsahu stát dalšími agresory.

Agresorem se však může stát i samotná oběť šikany. Těmto pachatelům můžeme říkat také oběti/agresoři (bully-victim). Zpravidla si ze svých zkušeností odnášejí nejvíce negativních následků. Dochází u nich k tzv. přepínání rolí (z oběti na pachatele) – svůj vlastní útok totiž vnímají jako oprávněnou pomstu za násilí, které vůči nim spáchal někdo jiný. Při posuzování úlohy agresorů je tedy nutné posuzovat nejen to, co svým chováním způsobili, ale také odhalit příčinu jejich chování. Ta je sice nezbavuje odpovědnosti, nicméně hraje svou úlohu při stanovení trestu. Takové případy nejsou vázány pouze na kyberprostor, ale mohou se vyskytovat i u tradiční šikany (např. když šikanované dítě začne trápit děti z nižších ročníků) (Martínek, 2009).

Specifikem kyberšikany jsou však případy, kdy k ní nedošlo úmyslně – pachatel v takovýchto případech nechtěl oběti ublížit, ale pouze se chtěl sám či ve skupině pobavit na její úkor, avšak nad kyberšikanou ztratil kontrolu (Kopecký, 2018). Dle Černé et al. (2013) existuje rozdíl také v samotné povaze útoku a jeho dopadu na oběť – zatímco agresor u tradiční šikany má zpětnou vazbu okamžitě a přímý kontakt rezonuje s jeho sociální zodpovědností a hranicemi v chování, agresor u kyberšikany zpětnou vazbu dostat nemusí a reakci oběti nevidí, což mu umožňuje své agresivní a impulzivní chování rozvíjet a ztrácet zábrany. U pachatele kyberšikany se tedy může snižovat sociální zodpovědnost a naopak facilitovat agresivní chování. Ačkoliv mají obě formy svá specifika, je nutné poznamenat, že u dětí školního věku je kyberšikana často doplňkem k tradiční šikaně, a proto v případě zjištění existence šikany je nutné prověřit i možnou kyberšikanu a naopak (MŠMT, 2016). Americká studie autorů Hase et al. (2015) například zjistila, že 93 % obětí kyberšikany je taktéž obětí tradiční šikany.

Z výzkumů dále vyplývá, že prevalence tradiční šikany se snižuje a prevalence kyberšikany naopak zvyšuje (Lucas-Molina et al., 2022), avšak důležitým faktorem může být také věk žáků – během adolescence se totiž snižuje pravděpodobnost tradiční šikany, ale naopak roste riziko kyberšikany (Pichel et al., 2021). S rostoucím věkem se tedy spíše upouští od fyzického trápení a přechází se do jiných forem šikany, které jsou méně přímé a více rafinované (Pichel et al., 2021). Rozdíly mohou být i mezi pohlavími žáků – chlapci jsou častěji součástí tradiční šikany (ať už jako agresoři, nebo jako oběti), naopak dívky jsou častějšími oběťmi kyberšikany než chlapci (Lucas-Molina et al., 2022). Dopady šikany a kyberšikany na obě pohlaví se zdají být také odlišné – dívky na šikanu častěji reagují zvýšeným adiktivním chováním (kouřením, konzumací alkoholu, drog) a šikanovaní chlapci jsou zase náchylnější k rizikovějšímu sexuálnímu chování (více sexuálních partnerů, nechráněný styk) (Nikolaou, 2022). Obecně je ve svých dopadech kyberšikana stejně závažná, nebo dokonce závažnější než tradiční šikana (Černá a kol., 2013; Lucas-Molina et al., 2022).

Hlavní rozdíly mezi těmito dvěma formami šikany lze shrnout do následující tabulky:

 NahoruVývojová stádia tradiční šikany

Tradiční šikana má své fáze, které je třeba znát, aby mohl pedagog na každou z nich vhodně zareagovat. Všechny fáze popisuje ve své knize Zdeněk Martínek (2009):

1. Ostrakismus. V této fázi zatím nedochází k fyzickému ubližování, ale oběť se vyčleňuje z kolektivu. Charakteristické znaky jsou tedy: ignorace, pomluvy, nadávky, svalování viny, provokace, urážení rodiny, výsměch či ironické poznámky na adresu oběti. V rámci kyberšikany sem řadíme také hanlivé SMS. Z pozice oběti může v této fázi dojít k agresivním reakcím či nadávkám (dítěti nejsou dopřávány pozitivní reakce, tudíž využívá alespoň ty negativní), což však agresoři vnímají jako úspěch a začínají zvyšovat tlak. Následně se tedy oběť začne stahovat do sebe a přestává mít sílu dál vzdorovat. Třída se v této fázi rozdělí na tři skupiny: agresor, neutrální jádro a oběť (ve všech skupinách může být aktérů více). Neutrální jádro vnímá situaci jako normální, s obětí mohou prohodit pár slov, ale její společnost nijak zvlášť nevyhledávají. Z neutrálního jádra, konkrétně od průměrných žáků (nevybočujících prospěchem ani oblíbeností), lze získat nejrelevantnější a nejobjektivnější informace o celé situaci v kolektivu. Prvními známkami probíhajícího ostrakismu jsou například zhoršený prospěch oběti (ve všech předmětech), s tím související snížená schopnost soustředit se a také časté návštěvy nižších ročníků (oběť hledá lidi, kteří by k ní vzhlíželi, ale může si na nich taktéž vylévat vlastní frustraci) (Martínek, 2009).
2. Fyzická agrese a psychická manipulace. Tato fáze se vyznačuje "mírným" fyzickým ubližováním (bouchnutí pravítkem, šťouchnutí kružítkem, bití), verbálními i neverbálními výhrůžkami, úsluhami agresorům (vypracováním domácích úkolů, nošením tašky apod.) či ničením/krádeží majetku oběti. V rámci kyberšikany dochází také k výhrůžkám přes telefon. Oběť v této fázi již pociťuje strach a její přirozenou reakcí je tedy útěk, a to ve formě záškoláctví, somatizace či sebepoškozování. Kromě zhoršeného prospěchu se tedy horší i školní docházka, za což oběť dostává tresty a trpí o to více. Pokud se oběti zastane jádro, lze situaci vyřešit metodou usmíření pomocí vrstevnického programu. Neutrální jádro se ale obecně rozpouští, někteří se přidávají k agresorům, jiní sympatizují s obětí. Fyzická agrese a psychická manipulace jsou nejčastější během stresových období školního roku (pololetí, čtvrtletí, konec roku) (Martínek, 2009).
3. Vytvoření jádra. Pokud se šikana neošetří v prvních dvou fázích, agresoři získávají moc nad obětí, začínají být na šikanujícím chování závislí a vybíjí si na oběti vlastní stres či jiné nepříjemné stavy. Šikana v této fázi již ovlivňuje celý kolektiv – ti, co byli neutrální, jsou nyní rádi, že nejsou středem pozornosti, a zároveň si ospravedlňují své nicnedělání tím, že oni sami přece nikomu neubližují. Za situaci je však zodpovědný celý kolektiv. Agresoři také mohou mít kumpány, kteří hlásí, když přichází učitel. Při vytvoření jádra se útoky zvyšují, avšak mohou se stále vyskytovat i projevy prvních dvou fází. Charakteristickými znaky této fáze jsou posluhy a ponižující úkony, fyzické týrání (např. pupendo, píchání oběti špendlíkem, škrcení šátkem), dále zastrašování, přivazování oběti, znechucování (plivání do jídla, přinucení pít moč), máčení hlavy v záchodové míse či požadování výkupného za neublížení. Oběť je v bezvýchodné situaci, její důvěra v kohokoliv je narušena a vyskytuje se u ní nové chování: přestává chodit za školu, ale naopak vyhledává blízkost učitele. Toho však neoslovuje, protože se bojí, že bude podezírána z žalování, pouze se snaží být dospělému na očích. V této fázi je třeba být k oběti citlivý, není vhodné k ní přijít napřímo a zeptat se jí otevřeně, nýbrž je potřeba najít si s ní (či vytvořit) soukromý čas a prostor. S rozhovorem nespěcháme, neptáme se uzavřenými otázkami a oběť povzbuzujeme, nenutíme ji svěřit se ihned. Pokud na ni totiž budeme tlačit, stáhne se (Martínek, 2009).
4. Vytváření norem. Psychika oběti je v této fázi již natolik zasažena, že i ona je závislá na šikanujícím chování. Své agresory může obdivovat či je považovat za přátele, přijímá svou úlohu jako normální, nebrání se a považuje celou situaci za legrační. Někdy začne ve třídě vyrušovat či se snaží agresory jinak pobavit, aby si na ni nevymysleli něco horšího. Třída se také rozdělí na vládnoucí a poddané (častý je řecko-římský či fašistický slovník, tedy rozdělení na otrokáře a otroky či příslušníky SS a Židy). I ti, co doposud pouze přihlíželi, se nyní stávají agresory, jelikož se původnímu agresorovi snaží zavděčit. Jejich chování vůči oběti může být pasivní (poskytují agresorovi nové nápady, co může oběti sám provést) či aktivní (poslouchají příkaz agresora, co mají oběti sami udělat). Agresoři ubližují oběti především už jen z nudy a nezastaví se před ničím. Může se objevovat škrcení, věšení, dušení, svlékání, výhrůžky smrtí, mučením či násilím, dále lámání prstů, pálení či zastrašování zbraněmi. Jelikož je na šikanujícím chování závislý agresor i oběť, nelze problém vyřešit přesunem agresora do jiné třídy, nýbrž je potřeba pracovat terapeuticky s celým kolektivem (neustálý dozor dospělých, třídnické hodiny, zvolení tzv. "ochránce" pro oběť). Třetí a čtvrtá fáze již spadá do…