2.5.29.1
První pomoc - úvod
PhDr. Alena Juklíčková
První pomoc – specifikace pojmu
První pomoc poskytujeme postiženému náhlým onemocněním nebo úrazem s cílem zachránit jeho život, zabránit zhoršení jeho stavu a zajistit podmínky pro jeho zotavení. Jedná se o postupy, které účinně snižují rozsah a důsledky zdravotního postižení. Nad postiženým v kritickém stavu se často vyskytneme "s holýma rukama". K záchraně života můžeme použít improvizovaných pomůcek a materiálu, které máme právě k dispozici. Na pracovištích podniků bychom měli mít k dispozici adekvátně vybavenou lékárničku.
Nezbytnou součástí první pomoci je přivolání zdravotnické záchranné služby (dále jen ZZS) nebo závodního lékaře. ZZS přivoláme bezplatnou telefonní linkou 155 nebo 112 (volá se bez předvolby z pevné i mobilní sítě). Doporučujeme dávat přednost okamžitému volání na národní číslo 155.
První pomoci v některých případech předcházejí nezbytná technická opatření (např. vypnutí přívodu elektrického proudu, vynesení postižených ze zamořeného prostoru atd.) a rovněž péče o postiženého do jeho předání profesionálním záchranářům. Nejčastějším zdravotním postižením (nejen) na pracovišti, vyžadujícím poskytnutí první pomoci, nejsou úrazy, nýbrž náhlé poruchy zdraví neúrazového původu. Vůbec nejčastějším neodkladným stavem, vyžadujícím první pomoc, je mdloba (kolaps). Z hlediska četnosti výskytu a závažnosti stavu se ukazuje, že je užitečné, aby spolupracovníci zareagovali včas a uměli rozpoznávat zejména varovné příznaky srdečního infarktu, mozkové mrtvice a náhlé srdeční zástavy. Většinu úrazů tvoří oděrky, pohmožděny či malé rány.
Předpokladem pro poskytnutí první pomoci je nejen schopnost, ale rovněž ochota poskytnout nezištnou pomoc druhému člověku, jehož zdraví či život je náhle v ohrožení. Kdokoliv z nás se může kdykoliv stát nejen zachráncem, ale i tím, kdo první pomoc okamžitě v daném čase a místě potřebuje, tedy postiženým. Především při stavech bezprostředního ohrožení života je první pomoc na místě příhody naprosto nezastupitelná a její včasné a účelné poskytnutí svědky této příhody ještě před předáním do odborné péče je často rozhodující pro další osud postiženého.
Mdloba (kolaps)
Jedná se vůbec o nejčastější náhlou příhodu neúrazového původu. Postižený ztrácí vědomí v důsledku náhlého poklesu krevního tlaku, čímž není dostatečně prokrvován mozek. Ztrátě vědomí někdy mohou předcházet příznaky nevolnosti, pocit celkové slabosti, točení hlavy či mžitky před očima. Postižený náhlé zbledne, pád bývá často pozvolný a postižený bývá často zachycen svědky příhody. V převážné většině případů se jedná o nezávažný stav, kdy po položení (na zem) postižený během desítek sekund opět nabývá vědomí a je možné s ním navázat slovní kontakt. Vždy je třeba ale posoudit, zda příčinou omdlení nemohlo být vážnější onemocnění – např. srdeční arytmie, celkové přehřátí organismu, psychické poruchy, závažné otravy apod.
PRVNÍ POMOC: Zachovejme klid a rozvahu, postiženého položme na zem, můžeme mu svisle zvednout dolní končetiny, čímž docílíme lepšího prokrvení mozku. Nepodkládejme mu nic pod hlavu, protože bychom mu mohli uzavřít dýchací cesty. Zkontrolujme přítomnost známek života, zejména normální dýchání. Vyčkejme příjezdu ZZS, opakovaně kontrolujme přítomnost známek života postiženého. Jiných opatření první pomoci většinou netřeba.
Stavy přímo ohrožující život
Mezi stavy přímého ohrožení života řadíme: bezvědomí, zástavu dechu, zástavu krevního oběhu, prudké krvácení a šok. U těchto stavů je poskytnutí první pomoci přímo na místě příhody nezastupitelné, přežití postiženého závisí na časovém faktoru. K životu je nezbytný kyslík, který člověk přijímá do plic dýcháním. Z plic je kyslík dopravován do tkání celého těla. Zároveň je dýcháním z těla odstraňován oxid uhličitý jako odpadový produkt metabolismu. Na nedostatek kyslíku jsou zejména citlivé buňky šedé kůry mozkové, které mohou být zničeny již za 3 až 5 minut. Proto je pro organismus nebezpečná nejen zástava dýchání či krevního oběhu, ale rovněž i bezvědomí různého původu, při kterém může dojít k nedostatečné průchodnosti až neprůchodnosti dýchacích cest, mající za následek zástavu dýchání a následně i zástavu krevního oběhu.
Život zachraňující výkony jsou takové, kterými můžeme zachránit bezprostředně ohrožený život postiženého. Tyto výkony musejí být poskytnuty účelně a včas. Jedná se podporu některé ze základních životních funkcí (vědomí, dýchání, krevní oběh), zastavení či alespoň zmírnění prudkého krvácení a bránění rozvoje šokových stavů. Pokud selhává jedna ze základních životních funkcí, velmi rychle může dojít k selhání ostatních a v konečném důsledku je život postiženého ohrožen nedostatečným zásobováním organismu kyslíkem. Bez ohledu na vyvolávající příčinu selhání základních životních funkcí (infarkt, mrtvice, otrava, úraz atd.) je třeba postupovat podle jednotných zásad základní podpory života. Smyslem této univerzální podpory základních životních funkcí je udržet či obnovit oběh okysličené krve, a to až do předání odborné pomoci.
Šok
Pojem šok značí závažné selhání krevního oběhu, který není schopen zabezpečit dostatečný průtok krve tkáněmi, zejména pak životně důležitými orgány mozkem a srdcem. Organismus na tuto z hlediska přežití kritickou situaci reaguje tak, že omezuje průtok ostatními, v dané chvíli pro přežití méně důležitými, orgány, tj. kůží, ledvinami, břišními orgány. Nejčastější příčinou šoku je ztráta tělesných tekutin. Může se jednat o ztrátu plné krve při prudkém zevním i vnitřním krvácení, ztrátu krevní plazmy při rozsáhlých popáleninách, vody a solí při prudkém zvracení či průjmech. Existují i další příčiny šoku, které nejsou zapříčiněny ztrátami tělesných tekutin (např. kardiogenní šok při poruchách mechanické funkce srdce, anafylaktický šok při silné alergické reakci či septický šok při generalizované infekci). Nechť je příčina šoku jakákoliv, příznaky a další průběh šokového stavu bývá obecně velmi podobný. Mezi obecné příznaky šoku patří: zrychlený a slábnoucí tep, pocit chladu a žízně, kůže postiženého je bledá, studená a opocená, postižený mívá závratě, bývá apatický, až ztrácí vědomí.
PRVNÍ POMOC: Pokud je to z průběhu zřejmé, určíme příčinu šoku a provedeme opatření proti dalšímu působení zjištěné příčiny (např. zastavíme prudké zevní krvácení). Protišoková opatření první pomoci lze shrnout do "pravidla 5T": teplo, ticho, tekutiny, tišení bolesti a šetrný transport. Bráníme prochlazení postiženého (podložíme ho a přikryjeme). Na druhé straně nenecháme postiženého na přímém slunci, přeneseme ho do stínu. Uklidňujeme postiženého. Položíme ho na záda, podložíme dolní končetiny, popř. zvedneme kolmo do výše jeho ruce a nohy (tzv. autotransfúzní poloha). Zabráníme, aby postižený cokoliv jedl, pil, či kouřil. Zajistíme, aby transport do nemocnice byl proveden prostředky ZZS.
Zásady první pomoci na pracovišti
První pomoc je do jisté míry uměním improvizace, která vychází z včasného a správného pochopení problému: čím je postižený ohrožen a jak mu můžeme za daných podmínek pomoci. Úroveň naší první pomoci je samozřejmě dána našimi teoretickými znalostmi a praktickými dovednostmi. Mějme stále na paměti hlavní zásadu poskytování první pomoci, kterou je poskytnout první pomoc všem nemocným a zraněným bez ohledu na závažnost postižení. I když to nemusí být vždy jednoduché, snažme se jednat sice rychle a rozhodně, avšak nebuďme zbrklí. Setkáme-li se s akutní příhodou, používejme vlastního "selského rozumu", uvědomme si hranice svých možností a nepokoušejme se udělat více, než na co stačíme. Na druhé straně se snažme posoudit situaci postiženého, určeme závažnost postižení z informací o tom, jak k příhodě došlo, a z obtíží postiženého. Zajistěme další ošetření postiženého…
