dnes je 12.11.2024

Input:

Preventivní techniky pro zklidnění tenze žáků staršího školního věku

7.11.2024, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.94.3
Preventivní techniky pro zklidnění tenze žáků staršího školního věku

Bc. Eva Kolářová

Úzkost a strach

Úzkost a strach jsou primární emoce, které jsou přirozenou součástí života všech lidí. Stejně jako všechny ostatní emoce mají i strach a úzkost svou specifickou funkci a představují pro člověka určitý přínos. Díky těmto emocím totiž dokážeme rozpoznat potenciální nebezpečí, zaktivizovat náš organismus a určitým způsobem (ať již adaptivním, či maladaptivním) na nastalou situaci zareagovat. Vnímané nebezpečí může být buď reálné (tehdy hovoříme o strachu), či může být pouze v naší hlavě (tehdy hovoříme o úzkosti). Primárním rozdílem mezi těmito dvěma emocemi je tedy jejich předmětnost – strach předmět má (máme strach z něčeho), kdežto úzkost je spojována spíše s něčím abstraktním (například s obavami z budoucnosti). Z hlediska prožívání je úzkost pocitově nepříjemnější – pokud člověk ani neví, čeho se obává, je obtížnější k takové situaci zaujmout nějaký postoj, natož zvolit vhodnou reakci.

Obě tyto emoce jsou velice individuální – stejná situace může u různých lidí vyvolávat různé reakce. Samotné reakce se přitom odvíjejí od našeho zhodnocení konkrétní situace – toto zhodnocení může být buď pozitivní (takové zhodnocení vede k příjemnému napětí), neutrální (vede k uvolnění, klidu), či negativní (vede k neklidu, napětí) (Wolf, 2018). Tyto reakce se během dospívání stávají automatickými (tj. člověk se během života naučí reagovat na situace určitým způsobem), a pokud jsou funkční, člověk má tendence takové chování opakovat, popřípadě aplikovat i na jiné situace. Krize nastává tehdy, pokud se jedinec ocitne v situaci, kterou vnímá jako ohrožující a při níž obvyklé způsoby zvládání selhávají. Reakcemi na krizovou situaci mohou být různé nevědomé, automatické obranné mechanismy (popírání, únik, projekce...) či vědomé, záměrně aplikované copingové strategie (relaxace, sport, plánování...). Copingové strategie se většinou považují za ty zdravější, efektivnější způsoby zvládání stresu, avšak není neběžné, že si někdo zvolí i "nezdravou" variantu copingové strategie (kouření, nadměrné užívání alkoholu, drog apod.). Není proto od věci, aby si každý uvědomil, jak na krizové situace reaguje, a zhodnotil, zda jsou pro něj tyto reakce prospěšné a udržitelné především z dlouhodobého hlediska. Specifickou reakcí jedince na krizové situace může být rozvoj různých psychických potíží, jako je úzkost, panické ataky, depresivní stavy, potíže se spánkem či s příjmem potravy.

Projevy úzkosti se vyskytují v různých rovinách: ve fyzické rovině (bušení srdce, zrychlené dýchání), psychické rovině (podrážděnost, zhoršená koncentrace) a v rovině chování (například vyhýbavé chování). Projevů úzkosti je však celá řada a stejně jako zdroje jsou i projevy velice individuální – někdo se může červenat, někdo naopak zbledne. U panické ataky se však ty nejvýraznější projevy vyskytují u všech (zrychlený tep, bolest na hrudi, potíže s dýcháním) (Janíček, 2008). Jak je vidět, úzkost je emoce silně spjatá s tělesnými projevy a skrze uvolnění těla lze zase naopak zmírnit pocity úzkosti (například různými relaxačními technikami). Je třeba mít na paměti, že strachu a úzkosti není možné se zbavit, nemůžeme se od nich oddělit, jsou totiž přirozenou součástí našeho života a do jisté míry jsou nám prospěšné. Cílem tedy není žít beze strachu a bez úzkosti, cílem je naučit se s nimi pracovat a zacházet (Kast, 2012).

Starší školní věk, pubescence, adolescence

Za starší školní věk se většinou označuje období druhého stupně základní školy, tedy přibližně od 11 do 15 let, avšak lze se setkat také s angloamerickým termínem adolescence, který označuje celkové období přechodu z dětství do dospělosti. Adolescenci lze dále rozdělit na časnou adolescenci (od 11 do 13 let), dále střední adolescenci (od 14 do 16 let) a pozdní adolescenci (od 17 do 20 let a více) (Macek, 2003). Období staršího školního věku by tedy dle této definice zahrnovalo časnou a střední adolescenci. Vágnerová (2012) zase dělí období dospívání na prepubertu (10–12 let), pubertu/pubescenci (11–15 let) a adolescenci (15–22 let), tedy počátek adolescence posouvá z 11 let na 15 let. Pubescence je dle Vágnerové (2000) prvním obdobím dospívání a vyznačuje se především fyziologickými a hormonálními změnami, kdežto v adolescenci je již reprodukční zralost dosažena a změny se odehrávají především v postavení jedince ve společnosti. Oproti tomu Thorová (2015) označuje adolescenci za období od 12 do 19 let, jež se vyznačuje postupnými změnami, při kterých se z dítěte stává dospělý. Ačkoliv každý autor používá různá dělení dospívání, panuje shoda v tom, že dospívání začíná nástupem puberty. Jelikož je tento nástup velmi individuální a nastává v jiný čas i z hlediska pohlaví dítěte, nelze stanovit přesný věk, kdy dítě začne dospívat (u dívek to nastává většinou o 1–2 roky dříve).

Změny v dospívání jako zdroje úzkosti

Období dospívání je tedy zahájeno biologicky, a to prvními známkami pohlavního dospívání (tj. růstem a vývojem sekundárních pohlavních znaků). Tyto specifické tělesné změny jsou zapříčiněny zvýšenou produkcí pohlavních hormonů (Thorová, 2015). Fyzické změny mají vliv na následující vývoj identity jedince – adolescenti směrují ke svému vzhledu více pozornosti než v období mladšího školního věku, srovnávají se s ostatními či využívají vzhled k získání pozornosti (např. výrazným líčením či vyzývavým oblečením) (Thorová, 2015).

Kromě tělesných změn dochází ale také ke změnám emočním (zvýšená emoční intenzita a labilita), kognitivním (abstraktní uvažování, méně černobílého vyhranění, které je typické pro mladší školní věk) a především sociálním. Společnost klade na adolescenta stále více požadavků (na jeho samostatnost, zodpovědnost atd.), což může vést k vyšší míře stresu a úzkosti (Thorová, 2015). Zvýšené požadavky má samozřejmě i školní prostředí, protože adolescenta čeká první rozhodnutí o jeho budoucím směřování (tedy volí si střední školu) a z toho pramení nároky na výsledky. Během dospívání se také mění postoj dospívajícího vůči škole – kromě hledání odpovědí na otázky, kdo jsem a kam směřuji, také přemýšlí o smyslu existence školy jako takové a školní výsledky mohou klesat na významu (Vágnerová, 2000). Období dospívání se dále vyznačuje zpochybněním autorit, a proto může být pro dospělého náročné zjistit, zda adolescenta něco trápí či sužuje; adolescenti totiž informace před autoritami mohou zatajovat, protože chtějí své problémy vyřešit "na vlastní pěst" (Říčan, 2004).

Oproti tomu se však výrazně zvyšuje vliv vrstevníků (Thorová, 2015; Vágnerová, 2000), díky kterým adolescenti získávají sociální zkušenosti. Dobré vztahy s vrstevníky pro adolescenta přinášejí řadu benefitů, jako je třeba emocionální podpora a porozumění, což samo o sobě může zmírňovat pocity úzkosti. Období adolescence se rovněž vyznačuje formováním prvních romantických vztahů, které bývají často nestálé a dramatické. Potenciální neúspěch v oblasti sociální kompetence (ať již v navazování přátelských, či romantických vztahů) může taktéž zapříčinit pocity úzkosti. Vztahy s vrstevníky mohou být tedy jak zdrojem úzkosti (např. neúspěch navazovat vztahy), tak i účinnou metodou pro zmírnění úzkostných pocitů (emoční podpora a pochopení). To samé platí i pro kyberprostor, který může adolescentovi poskytnout prostor pro osobní růst či emoční podporu, ale může být také zdrojem úzkostí a strachů.

Strachy a úzkosti adolescentů mohou mít různé podoby (strach z podceňování, selhání, ztrapnění se), přičemž je třeba mít na paměti již zmiňovanou individualitu těchto pocitů, tedy že každý reaguje na danou situaci jinak. Oproti dětem mladšího školního věku, jejichž obavy bývají často konkrétní (strach ze tmy, strašidel apod.), se strachy dospívajících více přesouvají do sociální roviny (strach z neúspěchu, selhání, z toho, co si o nich ostatní myslí apod.). Období dospívání je pro adolescenty velice náročným obdobím plným změn, k jejichž překonání je třeba, aby měli dostatečnou podporu a empatii druhých. Škola není pouze místem pro edukaci, ale hraje významnou roli v rozvoji socializace, individuality a zodpovědnosti jedince (Koťa, Trpišovská, Vacínová; 2013). Je to místo, ve kterém by se měl jedinec (ať už dítě, či dospívající) cítit bezpečně a nebát se říci si o pomoc v případě potíží.

Preventivní techniky pro zmírnění tenze

Existuje řada preventivních technik a relaxačních cvičení, které dokážou zmírnit pocity úzkosti. Každé takové cvičení má své zásady a pravidla pro užití, přičemž obecně platí, že techniky by se měly nacvičit v období klidu (tedy kdy úzkost není ve větší míře přítomna). Tento trénink nám pomůže zajistit, že budou techniky zautomatizované, a tím pádem rychle dostupné v krizové situaci. Někteří autoři doporučují nacvičovat relaxační techniky v tiché, ničím nerušené místnosti, avšak někteří naopak zdůrazňují, že bychom neměli uměle vytvářet prostředí bez rušivých elementů, jelikož budoucí krizová situace se také nemusí odehrávat v tichém prostředí, což může následně zhoršit implementaci těchto technik v reálné situaci. Stejně tak pozice, ve které relaxaci provádíme, mají své výhody a nevýhody – např. výhoda pozice vleže spočívá v tom, že se tělo snadněji uvolní, avšak nevýhodou je, že může některé jedince přivádět ke spánku. Přestože uvolnění vsedě není tak snadné jako vleže, nesporná výhoda této pozice je její přenositelnost do potenciální stresové situace. Po celou dobu nácviku relaxačních cvičení je třeba mít na paměti, že každá technika nemusí navodit relaxaci u všech, některým jedincům může například soustředěné dýchání pocity úzkosti ještě prohloubit. Při nácviku relaxace je tedy důležité vnímat, zda má technika pozitivní účinky či nikoliv.

Relaxační techniky můžeme dle Černého a Grofové (2015) rozdělit na:

  • relaxační techniky využívající práci s tělem (např. Schultzův autogenní trénink, Jacobsonova progresivní svalová relaxace, jóga či tai-či),

  • relaxační techniky využívající práci s dechem (dechová cvičení, nácvik vědomého dýchání či pránájáma – jogínská technika práce s dechem),

  • relaxační techniky využívající práci s myslí/vědomím (meditace, mindfulness neboli plné uvědomování, vizualizace, autosugesce).

Schultzův autogenní trénink a Jacobsonova progresivní svalová relaxace patří mezi jedny z nejznámějších a nejvyužívanějších relaxačních technik na světě. Autogenní trénink vychází především z prvků jógy, tradiční hypnózy a psychoterapie a je založen na dvou principech – relaxaci a koncentraci. Relaxace umožňuje na základě fyziologických mechanismů navodit duševní klid a zároveň zklidnit a zharmonizovat činnost vnitřních orgánů. Koncentrací se pak

Nahrávám...
Nahrávám...